Středa, 26 ledna, 2022

Postřehy z Polska

Stručně a v krátkosti, rozhodla jsem se jít dobrovolníci do zahraničia.Pokladala jsem to za elegantní řešení zapeklitých situace, ve které jsem se ocitla.

Totiž, když jsem jako zmatený mladý člověk marně se pokoušející najít smysl svého bytí přerušila studium a zároveň chtěla proaktivní vyplnit čas. V naději, že mezinárodní parta stejně ztracených individuí a upozornění na něco jako na sebe přinese efekt totožný prelúskaniu se komplet sekcí motivační literatury.

O Polsku jsem zpočátku jako o cílové destinaci neuvažovala. Pokládala jsem ho za o něco větší, konzervativnější a monotónnější verzi Slovenska. Ať mi to občané odpustí. Tento rok se však vyznačuje zvýšenou mírou akumulace nečekaných a nadmíru nevítaných okolností. Pandemická situace ve světě výrazně přispěla k mému rozhodnutí vycestovat do blízké země s jazykem, kterému lze za pomoci gestikulace a jisté dávky trpělivosti snadno porozumět.

Leszno, Polsko
Své znalosti o Polsku bych označila za přinejmenším politováníhodné. Jistě s tím souvisí i nulový smysl pro orientaci, za který viním neschopné geny, ale s geografií jsme nikdy nebyli na stejné vlně. Traduje se, že právě geografie je najschodnejšiou cestou maturitním ročníkem. Zapamatovat si názvy zemí, jimiž protéká Dunaj, pokládám však za stejně pravděpodobné jako opravu pračky bez cizí pomoci. Teoreticky to možné je, v praxi úspěšnost limitně klesá k nule. A přitom jsem dodnes schopná o půlnoci recitovat vybrané slova po R. Ryba, rýže, rytíř, rýha, …

Konzervativnost Polska pro mě nebyla výraznou překážkou. Konečně, po opakovaných a více či méně nesmyslných návrzích z pera jistých poslanců a poslankyň, jsem byla odolná vůči absurdnosti zetlelá pohledu na svět. Vnímala jsem jako nadmíru prospěšné na chvíli vykouknout ze své liberální bubliny do drsné reality okolního kraje.

Podzim, čas mlhy, deště a pro mě nejkrásnější období roku, jsem strávila v malém městě v samotném srdci Polska pod záštitou nevládní organizace. Chatrně zvládnutý krizový management jsem přehlížela s přimhouřenýma očima. Druhá vlna pandemie byla v plném proudu, situace je však nová a nikdo z nás s ní nebyl předem konfrontován. Moment. Zdá se mi to, zda se na jaře Evropou převalila jedna vlna? Takže vlastně jsme tak trochu v pozoru být mohli, ne? Během těch nejkrásnějších podzimních dní, když moje srdce plesalo nad kluzký stezkami plnými hnijících listů, se Polsko shodlo na jednotné strategii. Ignorovat nový virus nebo krví nasáklé hadry, jak se u nás lidově nazývá, pokud to bude možné. K pandemii se polská vláda postavila jako k otázce domácího násilí. Všichni víme, že existuje, ale ve slušné společnosti se o něm přece nemluví. Konfrontace s realitou je drastická a tak se během několika deštivého měsíců v Polsku testuje v minimálním množství. To, že jsem byla v kontaktu s pozitivní osobou či fakt, že od sebe nerozlišuje vůni parfému a zkaženého mléka, se nepokládá za dostatečný důvod k provedení testu. Na druhé straně, když je člověk na tom zdravotně jako perspektivní politická kariéra jistého Kapitána, na test se nedoporučuje jít. Nedozvíte se nic nového a ještě někoho nakazíte. Taková letošní verze Hlavy XXII. Akorát se člověk nesměje.

Předchozí článekBorah štít, Idaho
Další článekJak se to podařilo na Taiwanu

Related Posts

Comments

- Komerční sdělení -